Dům mrtvých

 

text a foto - Jiří X. Doležal

tištěný Reflex 33/1999


Toto není investigativní reportáž popisující nějaký nešvar - následný text je prostým pozitivistickým popisem fabriky. Ovšem fabriky natolik bizarní, že i její pouhý popis snad čtenáře zaujme. Ona fabrika totiž zpracovává mrtvoly.


dum mrtvych1


V Asii jsem mnohokrát viděl na ulicích a u cest ležet mrtvoly zvířat. Psů, krav i prasat. Hodovali na nich ptáci, psi a prasata. Moc se mi to nelíbilo - nepohoršovala mě skutečnost, že živé prase žere mrtvé prase, tak to holt v životě chodí. Prase je prase je prase. Pohoršovalo mě, že tam ta mrtvola leží napospas, ponechaná svému osudu. A smrdí.

Odjakživa mám zafixováno, že v naší zemi se mrtvá těla zvířat kdesi spalují. Nevím, odkud tu informaci mám - každopádně je uložená někde hluboko v podvědomí a zjišťuji, že si to myslí všichni v mém okolí. Není to samozřejmě pravda.

Stejně tak hluboko - a to pravda asi bude - mám zafixováno, že civilizované město/země se pozná podle toho, že se na ulicích neválí mrtvolky psů a prasat.

Provoz ústavu byl zahájen patnáctého srpna devatenáct set padesát tři, a to pod názvem Kafilerie, podnik hl. m. Prahy v Tišicích, jako náhrada za zastaralý provoz v Praze-Podolí.

V té době byla kafilérie komunálním podnikem odboru místního průmyslu Ústředního národního výboru hlavního města Prahy o zpracovatelské kapacitě 6000 tun suroviny ročně. Funkci ředitele vykonával pan Rudolf Kratochvíl, čtu v propagační brožurce podniku. V současnosti se jmenuje Veterinární asanační ústav Tišice, a. s., ředitelem je inženýr Zdeněk Špitálský, a já stojím před branou fabriky a pokouším se nezvracet. Protože všude kolem mě je pach. Ne pach hniloby, ne nasládlý pach mršiny, ale těžko definovatelný odér masokostní moučky. Jinak řečeno: pach smrti.


ŘEDITELNA

Inženýr Špitálský je původně strojař. V oboru kafilérie ale pracuje šestadvacet let. Po vysoké škole se oženil, sháněl jako každý v této životní etapě byt a bylo mu celkem jedno, kde ten byt bude.

Našel jej v Českém Brodě - a byl to byt služební, byt mistra ve výrobně krmiv pro psy. Po osmi letech působení ing. Špitálského v Českém Brodě měl podnik šest středisek a pan inženýr odešel na ústředí podniku do funkce výrobního náměstka. Ústředí se rozpadlo v devadesátém roce a ing. Špitálský založil eseročko, které se zabývalo vývozem kafilerního tuku a dovozem masokostní moučky. Po nějaké době se vrátil ke krmivům pro psy; a před třemi lety jej oslovil nový vlastník kafilérie a nabídl mu místo ředitele. Přijal.

V ředitelně to nesmrdí - ale inženýr Špitálský se do ní a z ní musí také nějak dostat. Tak se ptám, jak se naučil ten smrad snášet. "Člověk se to naučí praxí - naučíte se chápat kadavery, mrtvá těla zvířat, jako materiál." Pan ředitel působí dojmem technokrata, který smrad bere jako nutný doprovod technologického procesu a prostě ví, že se s ním musí naučit žít. Já bych to asi nedokázal.


CESTA TĚLA

"Když se kohokoliv na ulici zeptáte, co se dělá s mrtvými zvířaty, řekne vám, že se spalují. Přitom se tady nespaluje vůbec nic," říká inženýr Špitálský a pomalu mi vysvětluje, co a jak jeho "spalovna", kde se nespaluje, dělá. Co do ní vstupuje, co se se vstupujícím materiálem děje a co je na výstupu.

Hlavní vstupy do kafilérie jsou nejméně čtyři. První z nich jsou zemědělské závody zabývající se živočišnou výrobou, závody chovající prasata, skot či ovce. Pokud v takovém závodě dojde k úhynu zvířete, nahlásí to závod dispečerce kafilérie. Nejpozději do čtyřiadvaceti hodin od nahlášení si tělo převezme jedna z osmi kafilerních avií, kterým dělá "výjezdní program" dispečer závodu.

Druhým hlavním vstupem jsou mrtvolky drobných zvířat - z drůbežáren. Pokud tam dojde k většímu úhynu, přistaví na základě objednávky drůbežárny kafilérie sedmitunový kontejner.

Třetím vstupem jsou pražské mrazáky, kam ukládá sběrná služba pražského magistrátu mrtvá těla zvířat nalezených v pražských ulicích. VAÚ má s magistrátem smlouvu a mrazáky dvakrát týdně vybírá. Stejně tak kafilerní vozy objíždějí, je--li potřeba, drobné řezníky a odvážejí odpad z jejich porážek.

Tyhle tři vstupy tvoří asi patnáct procent vstupů kafilérie. Zbytek - to jest pětaosmdesát procent vstupů - tvoří jinak nezpracovatelné zbytky z průmyslových porážek a masokombinátů.

Když těla dojedou do kafilérie, tak - jedná-li se o zachovalé, neshnilé tělo hovězího dobytka - se stáhne kůže a ta se nechá standardně vydělat. Tělo pak jde do obří vany, ze které putuje do drtičky, která těla rozmělní na kousky menší než krychle o hraně pěti centimetrů. Rozdrtí všechno - kosti, maso i kůži mrtvých těl.


dum mrtvych2


Z drtičky pokračuje směs vody, rozemletých těl a ostatní odpadové suroviny do zařízení zvaného předvařák - což je obří kotel o obsahu patnácti tun. Tam se směs vaří dvacet minut pod tlakem tři a půl atmosféry a při teplotě sto třicet tři stupně Celsia. Což jsou podmínky, které nejenže vyhovují předpisům EU, ale dokonce podmínky, ve kterých z choroboplodných zárodků podle současné biologie nemůže NIC přežít.

Převařená směs - teď už hustá masová polévka vizuálně připomínající staročeskou prdelačku - se přečerpává do sušáku, kde se z ní odpařuje voda. Obsah vody v těle savců je asi sedmdesát procent. Obsah vody ve výstupu kafilérie - v masokostní moučce - jsou dvě procenta.

Po vysušení zbývá hustá mazlavá hmota. Páchne - ale jinak než těla přicházející do kafilérie. Nepáchne rozkladem, ale už oním nedefinovatelným odérem smrti, který se nad závodem vznáší jako kletba.

Hmota se lisuje a - stejně jako z oliv - se z ní odlisuje tuk. V našem případě ovšem kafilerní. To je jeden z výstupů závodu. Používá se po přečištění v tukových závodech - nejdříve jej rozdělí na frakce a pak se z nich vyrábí běžná drogérie - třeba prášky na praní. Neslouží k lidské spotřebě.

Druhým výstupem kafilérie je masokostní moučka. Ta se mele a slouží jako materiál pro výrobu krmných směsí pro psy, drůbež a prasata.

Konečně třetím výstupem je smrad nad a kolem VAÚ. "Jsme v normě!" říká pan ředitel a ukazuje mi protokoly o autorizovaném měření imisí, na kterých stojí, že kafilérie smrdí tak málo, že se pohodlně vejde do norem EU. A že odsmradění, které v Tišicích dosahují, se blíží horní hranici technologických možností odsmradění tohoto typu provozu.

Vedle tohoto standardního procesu má VAÚ ještě linku na zpracování krve z masokombinátů - ale to do povídání o osudech mrtvých těl nepatří.

Cesta těla probíhá pod přísným veterinárním dohledem - kontroly jezdí dvakrát týdně a relevantní faktory (tlak, teplota a čas varu v kotli) se dvojmo (strojově a ručně) zaznamenávají.

Ústav v Tišicích obsluhuje Prahu, okresy Praha-západ, Praha-východ, Mělník, Nymburk a část Kolína. Tedy vlastně jen malý kousek středočeského kraje. Přesto ročně zpracuje dvaadvacet tisíc tun materiálu na vstupu. To jest průměrně devadesát tun denně ...

Bez ohledu na technologickou úspěšnost odpušení kafilérie se to opravdu moc nedá dýchat - a tak se pana ředitele ptám, jak dostává do provozu lidi. Vysvětluje, že v oblasti je nezaměstnanost, že ve VAÚ je vyšší průměrný plat, než je v okolí zvykem (12 000,- Kč měsíčně) a že se lidi hlásí sami.

"Při vstupním pohovoru se každého zeptám, jestli ví, do čeho jde. Pak mu ukážu provoz. Každý třetí odpadne."


TŘETÍ ZE TŘÍ

Pak mne pan ředitel vybaví protiinfekčním oblečením a obutím, dá instrukce dámě z ředitelství, aby se o mě postarala, až omdlím, a dohlédla, abych zvracel na správná místa a neomdlel do drtičky, a jdeme fotografovat do provozu.

Asi bych měl popisovat, jak náklaďáky přivážejí do obří haly plné korby mrtvých zvířat a sypou ta těla do gigantických van. Jak zaměstnanci kafilérie stahují zachovalá těla z kůže. Jak se shrnuje obsah sběrné vany do drtičky, jak ocelový šnek dopravuje těla kamsi do stroje a z toho stroje padá rozemleté maso, které putuje do předvařáku ... Ale nemůžu - protože bych lhal. Nepamatuji si to totiž úplně přesně. Vím, že něco takového tam bylo, že nějaké vany, nějaká těla ... Ale nepamatuji si to přesně. Jediné, co si pamatuji opravdu dobře, je ten smrad. A neustálá nevolnost, neustálé stahy žaludku a boj o uchování elementární důstojnosti. Nechtělo se mi tam zvracet - obzvláště ne před ženou, která mne doprovázela.

Snad po hodině v hale se jí mne zželelo. Odvedla mne do laboratoře, kde jsem si mohl zapálit cigaretu a kde mi dali sodovku. Pomalu jsem začínal zase normálně vnímat - a první, co jsem zaslechl, byla lakonická poznámka ženy v bílém plášti: "No jo, chlapi b... vždycky ..."

A to mě tak uklidnilo - že se jako nemusím stydět, když v tom nejsem sám -, že jsem o té kafilérii začal přemýšlet. A najednou mi docházelo, že ten oblak puchu nad ní je jenom koncentrovaným, centralizovaným smradem - a že smrad z těch mrtvol, které za den kafilérie zpracuje, by byl mnohem větší, kdyby se nechaly ležet tam, kde padly.

A že VAÚ - který z mrtvých těl dělá žrádlo pro psy a prasata a vytváří malý ostrůvek smradu - je vlastně učebnicovým příkladem toho, jak mají fungovat a sloužit moderní technologie. Protože začátek - mrtvé tělo zvířete - a konec - nažrané prase či pes - jsou stejné, ať už to zařizuje příroda, nebo kafilérie. Řád není narušen. Ale díky existenci té kafilérie cítíme pach smrti, jen když ji míjíme v autě, a není cítit v našich ulicích.